V případě pracovního poměru mohou nastat a také často nastávají skutečnosti, které způsobují, že zaměstnanec nemůže plnit pracovní závazek spočívající ve výkonu práce, a činí toto plnění nemožným. Zákoník práce s těmito překážkami počítá, jejich výskyt však neřeší způsobem, ze kterého by bylo možné dovozovat neplatnost pracovní smlouvy pro počáteční nemožnost plnění nebo zánik závazku v případě následné nemožnosti plnění. Bez ohledu na to, zda tu byly již v době uzavření pracovní smlouvy, nebo nastaly až v průběhu pracovního poměru, s nimi spojuje změnu (srov. úpravu převedení zaměstnance na jinou práci v ustanovení 41 zák. práce) nebo v případě krátkodobé či dočasné nemožnosti plnění dočasnou suspenzi pracovního závazku (srov. úpravu překážek v práci v ustanoveních § 191 až 210 zák. práce).
Nauka pracovního práva proto dospěla k závěru, že počáteční (stejně jako následná) nemožnost předmětu (obsahu) právního úkonu v pracovněprávních vztazích se může zejména s ohledem na povahu těchto vztahů vyskytnout jen v závazkových vztazích vzniklých (odvozených) ze základních pracovněprávních vztahů a zcela ojediněle.
Rozsudek v plném znění je dostupný zde